Reklama
 
Blog | Ross Hedvicek

I pro vás přijdou chlapi v kožených kabátech

Jsem dostatečně starý na to, abych si pamatoval poválečnou módu kožených kabátů. Kožený kabát, většinou hnědý, jen někdy černé barvy, naháněl strach a byl spojen se spoustou asociací. Údajně to bylo oblíbené oblečení příslušníků gestapa (ty jsem osobně nezažil, ty druhé ano) a komunistické gestapo to jen převzalo - metody, konfidenty, kabáty, všechno. Já vím, že jsem často obviňován z generalizace a to plačící čeští vlastenci nemají rádi, já ale považuji generalizaci za docela efektivní analytickou metodu. V hnědém koženém kabátě málokdy vězel někdo obtloustlejší, téměř vždy to byl člověk poválečně hubený, střední postavy, ostře řezaných rysů, jako z těch zfalšovaných fotografií Lidových milicí z února 1948, vždy to byl kuřák. Na hlavách měli tihle týpkove rádiovku a nebo bekovku, tyrolské klobouky úplně zmizely - byla by to příliš silná asociace s německým gestapem a naši grázli se přece jen chtěli trošinku odlišit, aspoň vizuálně.

A téměř vždy měli chlapi v kožených kabátech služební motocykl (ano prosím, SLUŽEBNÍ). To si vy mladí vlastenci už nepamatujete, vy si nepamatujete ani spartaka, natož Jawu 500 Ogar, tak buďte zticha, odpusťte si neinformované komentáře a čtete, ať se něco dozvíte. Motocykly musely být v té šílené zemi přihlášeny i na vojenské správě, kdyby náhodou váleční štváči z Vólstrítu chtěli zničit výdobytky míru v JZD Kojetín, tak majitel motocyklů Jawa 250 pérák a nebo CZ 125 kývačka musel osobně přijet na vojenskou správu do Přerova a odevzdat motorku armádě, aby na ní vojáci mohli uniknout na Ukrajinu a zaujmout obranné pozice. Tohle nařízení platilo snad až do osmašedesátého roku. Chlapi v kožených kabátech ovšem měli své stálé motocykly, většinou dvouválce třistapadesátky a pětistovky. Tmavočervené barvy – jiná se nedělala. Chlapi v kožených kabátech byli vždy připraveni skočit na motorku a odejet na "aparát" (že nevíte co to byl "aparát"?) hlásit splnění plánu v orbě, jet sbírat štafetové kolíky, oznámit kolik místních kulaků bylo "vyakčněno", kolik jich "dobrovolně" vstoupilo do JZD, kolik jich bylo posláno kopat uran a kolik jich raději odešlo pracovat do VZKG a NHKG.

Móda kožených kabátů skončila taky okolo osmašedesátého, kdy byla vystřídána módou světlých textilních kabátů, kterým se říkalo baloňáky, protože kdysi byly údajně vyráběny z balónového plátna. Já nevím, já bych v takovém balónu letět nechtěl. Chlapi v balónových pláštích trochu přibrali na váze, ale jinak to byli stejná prasata, jako ti chlapi v kožených kabátech. Původní chlapi v kožených kabátech pochopitelně trochu zestárli, odložili kožené kabáty do skříní a nafasovali šedivé uniformy příslušníků závodní stráže a začali sloužit jako vrátní v různých národních podnicích.

Jednou jsem se stal předmětem písemné stížnosti velitele závodní stráže Stanislava Kubáně (střední postava, hubený, kuřák, ostře řezaná tvář, kožený kabát ve skříni) řediteli Jaromíru Příkopovi, protože jsem údajně Kubáně poslal do prdele přesto, že byl ve službě! (Mimo službu to bylo dovoleno.) Jistěže to nebyla pravda, nic takového bych si nedovolil! Všechno jsem popřel a Příkopa mi písemnou stížnost ukázal. Začínala slovy "Vážený Soudruh Řediteli!" (s velkým S a velkym R). Příkopa předvolal Kubáně, mne pokáral ("Za co, soudruzi? Za co?" vzkřikl jsem) a Kubáňovi řekl, ať mu už nepíše blbé stížnosti. Využil jsem okamžiku a ještě před ředitelem jsem se otázal Kubáně, proč píše Soudruhu Řediteli s velkými písmeny, když to má být s malými. Kubáň nezaváhal ani vteřinku a vysvětlil, že je to proto s velkými písmeny, protože Příkopa je velký ředitel a taky velký soudruh.

Reklama

Na chlapy v kožených kabátech jsem si vzpomněl v souvislosti s omezováním svobody projevu v blogu Respektu. Přestože mé články čte tisíce lidí, zastalo se mne jich tak možná deset. Zbytek je potichu. Jistě je vám znám citát Martina Niemöllera – velmi typická středoevropská postava, napřed byl kapitánem německé ponorky v první světové válce, pak se stal farářem, který podporoval Hitlera a byl sám nacisty oslavován, pak se postavil proti nacistům, po válce zůstal farářem, ale takovým komunistickým, dostal od SSSR Leninovu cenu míru v 1967 – prostě takový německý Pithart – který napsal v roce 1945:

First they came for the Communists,
  and I didn't speak up,
    because I wasn't a Communist.
Then they came for the Jews,
  and I didn't speak up,
    because I wasn't a Jew.
Then they came for the Catholics,
  and I didn't speak up,
    because I was a Protestant.
Then they came for me,
  and by that time there was no one
    left to speak up for me.

Můj překlad je:
Napřed si přišli pro komunisty,
ale neříkal jsem nic, protože jsem nebyl komunista.
Pak přišli pro židy,
ale neříkal jsem nic, protože jsem nebyl žid.
Pak přišli pro katolíky,
ale neříkal jsem nic, protože jsem byl protestant.
A pak přišli pro mne,
a tou dobou už nezbyl nikdo
kdo by se za mne ozval.

Tím chci říci, že pokud to budete pořád trpět mladým neokomunistům, starým exkomunistům a spolupracovníkům StB (ověřte si to laskavě na http://www.cibulka.com ,že nekecám), tak i pro vás si přijdou chlapi v kožených kabátech. Nebo baloňácích. Už brzo.


 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama