Reklama
 
Blog | Ross Hedvicek

KGB opět v akci.

Dostal jsem nasledujici clanek s prosbou o zverejneni - autorem je James V. Jakoubek. Vyjadruje to, co je nam tady za morem uplne jasne - jasne to ale neni vetsine lidi tam u vas.

KGB opět v akci.

James V. Jakoubek

„LONDÝN/MOSKVA – Bývalý ruský agent a přeběhlík Alexandr Litviněnko zemřel ve čtvrtek večer na následky dosud nevyjasněné otravy. Informaci potvrdila nemocnice, v níž byl léčen …“ zahajuje dne 25. listopadu své povídání o likvidaci bývalého důstojníka KGB-FSB značka (ava) v komunistických Halo Novinách.

Reklama

O této „nevyjasněné otravě“ den před tím, 24. listopadu, sděluje BBC, že „Mr. Litviněnko byl otráven pomalu působicí radioaktivní látkou polonium 210.“ O dva dny později HaNo anonym (ava) dále sděluje, že sice „bývalý agent ze své smrti obvinil Moskvu a jmenovitě Vladimíra Putina“, jde ovšem o naprostý výmysl, bezdůvodné nařčení, jak svědčí skutečnost, že „ruský tisk vyjadřuje rozhodnou podporu Kremlu v reakci na nařčení Litviněnka proti Putinovi.“ Kterak známo, ruský tisk Kremlu, ani Putinovi, nikdy nepochleboval. Naopak, byl jak se patří kritickým, viz kupř. reportérka Anna Politovskaja. Proto se Komsomolskaja pravda „logicky“ táže: „Proč by si ruští představitelé špinili ruce uprchlíkem z tajných služeb, který pro Kreml nepředstavuje žádné nebezpečí a byl bezvýznamný?“  Ano, proč? To přece „ruští ani sovětští představitelé“ nikdy nedělali. Proto povídání o oficielním týmu zabývajícím se pátráním po uprchlých důstojnících  KGB kterému v roce 1978 velel Juri Surov, je naprostý výmysl (1).

Povídačkám o neúčasti Kremlu na vraždě Litviněnka zajisté nevěří ani samotný HaNo anonym (ava), tak stupidní či naivní snad není ani on, jinak by se neskrýval v anonymitě. Ale u komunistů, co se lumpáren bolševiků týče, jeden nikdy neví, viz třeba lhaní a zatloukání kolem hromadných vražd polských důstojníků Stalinovou NKVD za Druhé světové valky. Bolševici zde lhali a povražděné oficielně litovali až do pádu věčného SSSR. Hon na „uprchliky“ z NKVD/MGB/KGB/FSB má tradici jdoucí do samotných začátků této humanitátní organizace. Ostatně, radioaktivní polonium 210 je přece k mání pomalu v každé drogerii, žejo soudruzi.      

 Likvidace politických odpůrců toxickými látkami v bolševickém Rusku má kořeny již v samém začátku bolševického režimu. Toxicologickou laboratoř jejímž hlavním úkolem bylo vytváření jedů k pokoutním likvidacím „nepřátel Revoluce“ nechal založit již začátkem roku 1920 sám Vladimír Iljič Lenin.Tato laboratoř, pod jménem „specialnyj kabinet“ se stala supertajnou sekcí, součástí Leninova sekretariátu, podřízená přímo předsedovi Výboru Lidových Komisařů (2). Dne 20. února 1939 byla tato laboratoř převedena pod jurisdikci NKVD pod označením Laboratoř 1 a jejím vedoucím byl jmenován profesor Grigorij Mojsejevič Maironovsky.

Maironovsky, proslavený biochemist, byl až do té doby direktorem toxikologického oddělení Bachova Biochemického Institutu, který se zabýval účinkem jedovatých plynů a jedů vůbec na rakovinové nádory. Mimo oficielního výzkumu pro který byl v lékařských kruzích vysoce ceněn, měl Maironovsky ještě jeden, přísně tajný kšeft – likvidaci nepohodlných osob, které z politických důvodů nebylo žádoucí postavit před soud. Od roku 1937 do 1947, na přímý rozkaz Komisařů Státní Bezpečnosti Ježova, Berii a Merkulova vykonal několik desítech těchto pokoutních vražd. Jednou z Mironovského posledních obětí byl švédský diplomat Raul Wallenberg, zavražděný jedovatou injekcí v rámci „lékařské“ prohlídky dne 17. července 1947 a to na přímý rozkaz Vjačeslava Molotova (3).         

Po Stalinově smrti byla dne 14. března 1953 Laboratoř 1 přejmenovaná na Laboratoř 12, vedoucím jmenován  Vladimír Naumov. V roce 1978 došlo k další změně jména, Ústřední Vyšetřovací Institut pro Specielní Technologie, stále pod jurisdikcí KGB (4).

Proslulost této laboratoře nikdy nepřestafa fascinovat sovětské pohlaváry. Ku příkladu, v roce 1988, v rámci „perestrojky“, publikoval časopis Ogoněk vzpomínky generálmajora KGB Vasilie Šadrina kde ten uvádí, že někdy v roce 1963 – 64 se Leonid Iljič Brežněv zabýval myšlenkou využít expertů z Laboratoře 12 k odstranění Chruščova. Dle Brežněva „…bylo by daleko snadnější a pohodlnější ho (Chruščova) otrávit, než sesadit…“ (5). Sovětští pohlaváři nebyli jediní kdo expertů Institutu využívali. Pohlaváři bratrzských zemí činili tak také. Nejznámější případ pokoutní vraždy jedem z dílny Institutu Specielní Technologie kdy KGB vyhověla žádosti spřáteleného soudruha se týká likvidace bulharského disidenta Georgi Markova v roce 1978 v Londýně.

Georgi Markov byl svého času blízkým spolupracovníkem bulharského presidenta Todora Živkova který se ale obrátil proti komunismu, uprchl do Anglie, odkud pak v bulharském vysílání BBC ostře kritizoval Živkovův režim.

Na jaře roku 1978 obdržel šéf sovětské rozvědky Vladimír Krjučkov naléhavý telegram od bulharského ministra vnitra generála Stojanova. Text byl krátký a k věci. Stojanov v něm tlumočil osobní žádost Todora Živkova o pomoc KGB při likvidaci Georgi Markova (6). O něčem takovém mohl ale učinit rozhodnutí pouze šéf KGB Juri Andropov a nebo hlava státu Leonid Brežněv. Andropov měl sice zpočátku jakési výhrady, ale na naléhání Krjučkova s vraždou Markova  nakonec souhlasil. Vlasně ne s „vraždou“ ale pouze s „fyzičeskojem ustraněnie“. Vyžádal si ale jednu zásadní podmínku, zákaz přímé účasti KGB: „Dejte Bulharům vše potřebné, ukažte jim jak to provést, ale to je vše. Žádná přímá účast z naší strany. Nic víc zásadně nedovoluji!“ (7). Brežněv výhrady žádné neměl, o jednoho protibolševického gaunera bude prostě méně.

Popis přípravy a provedení vraždy Markova připomíná děj bláznivé černé komedie. Když dal Andropov zelenou, Krjučkov si vyžádal radu od šéfa Prvního Direktorátu Olega Kalugina, komu toto na krk hodit. Kalugin  navrhl direktora oddělení „Mokroje děla“ Sergeje Golubova, experta v pokoutních likvidacích politických odpůrců v zahraničí. Ten navrhl několik způsobů odstranění nepohodlné osoby bez zanechání přímých stop. Nejjednodužší je jed vhozený do jídla nebo nápoje oběti, což ale vyžaduje přímý a osobní styk a tudíž i důvěru oběti k atentátníkovi. Další způsob je jedovaté želé, které po dotyku a vniknutí do těla způsobí srdeční záchvat. Tento způsob byl použit proti spisovateli Alexandru Solženicinovi, bohužel ne příliš úspěšně. Solženicin sice těžce onemocněl, otravu ale přežil. Třetí způsob, trochu drastičtějšího rázu, pak je vstřelení do těla oběti titěrný náboj napuštěný jedem.

Bulharům se zpočátku nejvíce zmlouvalo jedovaté želé. Stačilo by jím pomazat kliku na Markovově autu a bylo by to. Byl zde ale zádrhel, Markovovo auto také používala jeho přítelkyně. Bulharům ani nešlo o možnou likvidaci  Markovovy přítelkyně jako o skutečnost, že by tím mohl být Markov varován. Pak Bulhaři dostali zprávu, že se Markov chystá na dovolenou do slunné Italie. Jeden bulharský agent ho do Italie následoval s úkolem do něho někde v davu na pláži „náhodou“ strčit a pomazat ho jedovatým želé. Tento plán ale nevyšel. Počasí bylo chladné, pláž poloprázdná a Markov navíc plně oblečen. Agent prostě nenašel způsob jak se k Markovovi nenápadně přiblížit a jedovatým želém ho pomazat.

Želé nevyšlo, zkusil se tedy jed. Markov odjel na nějaké jednání do Německa, kam ho následoval bulharský agent. Tomu se ale buď nepodařilo a nebo on prostě odmítl, vpravit Markovovi jed do pokrmu a nebo drinku.

Léto ubíhalo a Markov stále vysílal do Bulharska na vlnách BBC „pomluvy“ presidenta Živkova, což tohoto přivádělo k šílenství. Tehdy po poradě bulharského šéfa kontrarozvědky Todorova s Golubevem bylo rozhodnuto o třetím způsobu atentátu – vstřelení titěrného náboje napuštěného jedem. Kulička byla menší než špendlíková hlavička, jed pak ricin, výtažek z castorového oleje, objev to akademika Maironovského. Účinnost byla pro Bulhary předvedena na koni. Chudák kůň po vstřelu za několik dní v bolestech chcípnul. To ale Bulharům nestačilo, chtěli vědět, jestli jed působí i na člověka. Byl tedy vybrán vězeň odsouzený k smrti. Důstojník bulharského ministerstva vnitra, s deštníkem upraveným ke střelbě jedovaté kuličky přistoupil k nic netušícímu vězni a střelil. Vězeň vyjekl bolestí, ale útok bez následků i po několika dnech přežil, jed se zřejmě z kuličky nevyloučil. Golubev se s neblahou zprávou vrátil zpět do Moskvy, kde se experti KGB dali znova do práce. Po několika dnech vyrobili pro bulharské soudruhy několik jedovatých kuliček se zárukou, že nyní je vše v pořádku.

Začátkem září 1978 bulharský agent v přestrojení za anglického gentlemana zastihl Georgi Markova na autobusové zastávce na Waterloo mostě v Londýně, kde jakoby zakopl a Markova šťouchl deštníkem do pravého stehna. Omluvil se mu a pokračoval v chůzi. Po několika dnech, 11. září, Georgi Markov v nemocnici zemřel. Před smrtí se ale lékařům zmínil o příhodě na mostě. Pitva tehdy příčinu smrti neodhalila. Když se mezi bulharskou exulantskou komunitou rozšířila zpráva o muži s deštníkem a náhlé Markovovy smrti, jiný bulharský defektor, Vladimír Kostov, si připoměl svoji příhodu s mužem a deštníkem v pařížském metru a bodnutím v noze. Ihned navštívil lékaře který mu ze stehna vyňal titěrnou kovovou kuličku. Stejně jako v případě k smrti odsouzeného vězně, Kostov zřejmě přežil jen díky tomu že se jed buď z kuličky nevyloučil a nebo ztratil účinek. Po tomto oznámení bylo v  Londýně exhumováno tělo Georgi Markova a z jeho stehna vyňata titěrná kulička (8). Podezření o původu této, bez důkazů ovšem, padlo ihned na sovětskou KGB.

Stejně tak jako „ruští představitelé“ dnes v případu Alexandra Litviněnka, tak i tehdy „představitelé sovětští“ kategoricky a velice uraženě odmítli jakoukoliv spojitost s kuličkovými atentáty na Markova a Kostova.

Dnes to má ale přece jenom plukovník KGB/FSB Vladimír Putin o něco lehčí, než to tehdy měl Todor Živkov. Putin se dnes nikoho o dovolení koho a jak odpravit ptát nemusí. Dnes o tomto rozhoduje pouze a jenom on sám. Také ale jen on sám za tato rozhodnutí nese plnou zodpovědnost.

Jednoho dne se podrobnosti o vraždě Alexandra Litviněnka, tak jako o vraždách Katynských a Georgi Markova, zcela jistě dostanou na světlo dne a potvrdí se Litviněnkova slova která před smrtí adresoval Putinovi: „…Pane Putine, opět jste se prokázal být krutým a nemilosrdným a potvrdil tak tvrzení vašich nejnelítostnějších kritiků. Stále dokazujete, že vám naprosto chybí respekt k životu, svobodě či civilizovanému chování. Opět dokazujete, že nejste hoden úřadu, který zastáváte, ani důvěře civilizovaného světa…“

Demokratické státy by měly tyto vražedné praktiky údajných demokratů z Moskvy mít při jednáních s Putinem a jeho klikou na paměti. Jsem si zároveň jist, že také mají.


Notes:

1) „The First Directorate“,  Oleg Kalugin, St.Martin´s Press 1994, str. 180
2) „Special Tasks“, Pavel a Anatoli Sudoplatov, BackBayBooks 1995, str.284
3)  „Special Tasks“, str. 270-274
4) „Perversion of Knowledge“, Vadim J. Birstein, Westview Press 2001, str. 98
5) „Special Tasks“, str. 284
6) „The First Directorate“, str.178
7) „The First Directorate“, str. 179
8) „The First Directorate“, str. 182   

 

James V. Jakoubek, Lakewood, Ohio
December 7th 2006                  

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama