Fungovalo to asi takhle: v Torontě, tedy v Markhamu, byla firma, která se zabývala doručováním osobních aut po ose z Toronta kamkoliv do Ameriky. Využívali toho především tzv. "snowbirds" – tedy lidé, co na zimu odjíždějí na Floridu, do Texasu, Arizony nebo Kalifornie. Ti lidé, většinou starší a nepříliš ochotní strávit dva nebo tři dny za volantem, do svých zimních příbytků jednoduše letěli letadlem a zaplatili agenta, aby jim tam jejich auto někdo dovezl. Agent najal všelijaké dobrodruhy (jako já), kteří převzali auto v Torontě, za tři nebo čtyři dny s ním dojeli do San Diega nebo za dva dny do Miami, tam si majitel auto převzal, zkontroloval, aby nic nebylo poškozené (jinak průšvih a volala se pojišťovna), proplatil benzín a zaplatil poplatek řidiči a řidič se vydal zpátky na cestu do Toronta. Autobusem, letadlem a nebo většinou stopem – což bývalo nejzajímavější a nejlacinější. A na jaře to zase bylo opačným směrem: "tady máš jméno a adresu a v Houstonu budeš toho a toho dne a dovezeš auto do Mississaugy." Proč ne?
Jestli to tak funguje dodnes, opravdu nevím, snad už je dnes lacinější si to auto nechat poslat Amtrakem a taky, co socialistický OHIP (Ontarijské zdravotní pojištění) omezil, případně docela zrušil proplacení účtů z amerických nemocnic, tak počet Kanaďanů táhnoucích na jih se velice zredukoval, aspoň tady na Floridě už těch Kanaďanů není tolik, co jich bývalo, a je to škoda. Tehdy to tak bylo.
A tak jsem poznal míle a míle cest za volantem auta, ale taky jsem hodně mil ušel pěšky po kraji silnice.
A to zrovna byl konec října nebo začátek listopadu a já jsem stopoval ve West Virginii, někde v oblasti Flatwoods, blízko Suttonu, tam, kde končí I-79 a začíná spojka Highway 19. Tam jsou šílené kopce. Jak se to celé přesně jmenuje, nevím, určitě je to součástí Appalachian Mountains, vlevo ten hřeben byla hora jménem Backbone Mountain, přede mnou New River s tím úžasným mostem, kde je jednou za rok legální "base jumping" – tedy skočit z mostu padákem, tak vysoko to je a za tím Blue Ridge, kde je dnes Big Walker tunnel.
Byla zima, bylo už pozdě večer, někdy po jedenácté, už jsem začínal být prochladlý a aut jednak moc nejezdilo a ty co jely, nezastavily. Už jsem přemýšlel, že zalezu vedle cesty do lesa, vytáhnu "space blanket" a nechám pokračování cesty na zítřek. Až nakonec se na kopci vynořil postarší náklaďák s návěsem, takzvaný "semi", značky Mack. To, že to byl Mack se pozná podle značně velkých chromovaných písmen na kapotě, takže to jde přečíst už z dálky a taky podle toho, že na přední hrané kapoty má poměrně velkou chromovanou figurínu buldoka, asi jako jaguáry tam mají psa (nebo on to je jaguár?) a rollsy jakousi Artemis, bohyni lovu, nebo tak nějak.
A brzdy udělaly fu-fu-iiiii-click-fuuu a mně bylo hned jasné, že to bude sympatické svezení. Vyšplhal jsem se do kabiny a seděl tam chlap víc jako stokilový, podal mi ruku a řekl, s tím typickým jižanským přízvukem: "Big Joe's the name and this here rig's called Phantom 309" – tedy "říkají mi Velký Joe a jméno mého náklaďáku je Fantom 309". Když má náklaďák návěs nebo přívěs, tak je v místním slangu označován jako "rig" – tedy souprava. Zeptal jsem se ho, proč dál svému náklaďáku takové divné jméno "Fantom 309" a on na to, že je to nejrychlejší rig na téhle či všech ostatních tratích a ostatní řidiči z něj vidí tak maximálně koncová světla. Měl jsem sice své pochybnosti o rychlosti jakéhokoliv náklaďáku v oblasti, kde jsme byli, plně stoupání, kde i nejsilnější náklaďák jede krokem a klesání, že u každé zatáčky byly "escape ramps" – únikové rampy namířené zase do kopce v případě selhání brzd, ale neříkal jsem na to nic.
V autě bylo teplo, přístrojová deska svítila jako Madam La Rue pinball, Joe přehazoval jeho deset rychlostí vpřed a vyprávěl příběhy, já jsem na oplátku vyprávěl zase své a cesta ubíhala krásně. A přejeli jsme New River a dole pod kopci se objevila světla z Beckley. A Joe mi říká, tam dole je truckstop, tam tě nechám vystoupit, protože já už budu odbočovat. Za chvíli se opravdu objevil na právé straně velký truckstop, byl jsem tam už párkrát předtím, je tam trucker's bar jménem "Fast Eddie's". Rozloučili jsme se, Joe mi podal dolar a říká: "Jdi si sednout k Fast Eddie's a dej si tam kafe na mne, na Big Joea". A za moment byl pryč. I ta koncová světla zmizela šupem.
Vešel jsem do baru, vylezl na stoličku a objednal si to kafe, že mne posílá Big Joe: "Big Joe's setting this dude up!" V ten moment se všechno zastavilo. Vyvalené oči, hlavy hostů se otočily ke mne jako sovám sněžným, že by si je málem odšroubovali. Barman ztuhl, zbledl, všude ticho, i to rádio z reproduktoru nad hlavou přestalo hrát a papoušek v kleci za barem zděšeně vzkřikl "What?" Teď byla zase řada na mne, abych se začal divit: "What's the matter did I say something wrong?" (Copak – řekl jsem něco špatně?)
"Ale ne", říká mi ten barman, když se trochu otřepal. "To se tady čas od času stává. Každý řidič tady ví, kdo je Big Joe. Ale tobě to asi musím povyprávět. To bylo asi tak před deseti lety, ano, tak deset let to může být, tam zpátky za Suttonem, tam, kde ti Big Joe zastavil, zastavil u křižovatky žlutý školní autobus a děti zrovna vystupovaly a přebíhaly přes cestu, když se Big Joe zrovna přehoupl přes vrchol kopce. Všechny ty děti mohly být přejeté, ale Big Joe strhl řízení a návěs mu začal jít do smyku a zavírat se jako sklápěcí nůž a tak to Big Joe vzal dolů z cesty do strže a zabil se, jen aby nepřejel ty děti. A to byl konec Big Joea a jeho náklaďáku jménem Phantom 309 – i když, jednou za čas, když je měsíc takový zamlžený, se tu objeví stopař jako ty, a říká, jak mu zastavil Big Joe a kus cesty ho svezl…"
Teď jsem hleděl jako sova sněžná pro změnu zase já. "Tak to je ten příběh", pravil barman. "A dej si ještě jedno kafe na účet podniku a ten dolar si nech jako suvenýr, ať máš nějakou památku na Big Joe a jeho Phantom 309".
(listopad 2001)