Češi sami se ovšem neradi dávají zahanbit a kopance zahraniční se vždy snaží triumfnout horlivým vlezdoprdelismem a pitomostmi jim tak vlastními a tak tři zahraniční podrazy Mnichov – Jalta – Malta byly snaživými Čechy znásobeny svinstvy vlastní výroby – jako byla zrada samozvaného prezidenta Beneše, který odjel v roce 1943 za Stalinem do Moskvy, a následujícím "košickým programem" zajišťujícím vliv SSSR v ČSR, v roce 1948 další zrada prezidenta Beneše předáním moci komunistům (proto mu dnešní čeští neokomunisté odhlasovali, že se ten lump "zasloužil o stát"), v roce 1968 to byla Dubčekova a Smrkovského zrada na národu a v roce 1989 to byla Havlova + Klausova vlastizrada – dvou Venoušků českých, nehezkých.
Okolnostmi podrazů z Mnichova a Jalty se různí autoři zabývají už 60 let – nikoliv v případě Sametového podvodu. Důvodem je, že strůjci Sametového podvodu jsou stále ještě u moci, a tak se autoři z bývalého Československa bojí, i když bát se nemusí. Autoři ze zahraničí na to hledí jako žába z kyšky (na Moravě) a jako husa do flašky nebo vyoraná myš (v Čechách).
Účelem těchto řádků je prosvítit toto téma (post)moderní metodou syntézy analýz, za použití nejen nových informací, ale hlavně informací již dříve publikovaných a veřejnosti buď neznámých, nebo médii potlačovaných, případně nezaslouženě diskreditovaných. Odborníci mezi čtenáři jistě ocení syntézu moderní rekonstrukce a postmoderní dekonstrukci.
Nejlepším příkladem je Analýza 17. listopadu 1989 od Miroslava Dolejšího (*20/11/1931, +2001, komunisty dvakrát odsouzen: na 23 a 11 let, odseděl si 9 a 8 let, komunisty dvakrát rehabilitován), která vzbudila značný zájem již roku 1990. Bohužel, jeho analýza je směsicí faktů (v části I) a primitivního, ale v České republice tak populárního antisemitismu, tj. nehezkých českých blábolů o úkladných židech a zlých svobodných zednářích (v části II). Antisemitismus se opakovaně vyskytoval i u jiného, neznámého a zřejmě také osamělého autora (viz kapitola 5), jehož výbornou sbírku faktů vám předložím očištěnou od antisemitismu. Všeobecně doporučuji u obou autorů (Dolejšího i onoho neznámého) jejich antisemitismus ignorovat (autoři jsou jen produkty prostředí, které je obklopuje a tito dva jsou jasní Češi) a soustředit se na neoddiskutovatelná fakta, která uvádějí.
Tato, jinak neodpustitelná tolerance vůči antisemitským autorům může být zdůvodněna například existenci dnes veřejně přístupných informací (jako třeba The Main Enemy by Milt Bearden and James Risen, with subtitle The inside story of the CIA's final showdown with the KGB), které v době, kdy Miroslav Dolejší psal svou zprávu, nebyly ještě vydány a nemohly mu být známy (a přesto přesně potvrzují jeho závěry).
Zpět k tématu. V neděli 18/12/1988 (tedy rok před Sametovým podrazem) se stále ještě viceprezident, ale už zvolený prezident George Bush setkal ve své kanceláři v západním křídle Bílého domu s Henry Kissingerem. Dále přítomni byli James Baker a Brent Scowcroft. Henry Kissinger přišel s nápadem, který ve svých dalekosáhlých důsledcích způsobil nejen Sametový podraz, ale i dnešní situaci v ČR a SR. Kissingerův nápad byl následující: „You are about to become the first president with a real opportunity to end the Cold war. Why not discreetly negotiate a deal? Gorbachev would promise not to use violent force to suppress reform and liberalization in Eastern Europe; in exchange, the West would promise not to exploit any economic or political changes that occurred there at the expense of ,legitimate´ Soviet security interests – Stanete se prvním prezidentem s opravdovou příležitosti ukončit studenou válku. Proč bychom se s nimi nemohli diskrétně dohodnout? Gorbačov slíbí, že nepoužije násilí k potlačení reforem a liberalizace ve východní Evropě a my mu za to slíbíme, že nebudeme využívat ekonomických a politických změn, které se tam dějí, proti ,legitimním´ bezpečnostním zájmům Sovětského svazu.“
Vysvětlení pro ty, kterým tato „diplomatická mluva“ není jasná. Bush byl slabý prezident (mimo jiné nedotáhl do konce první válku v Iráku, vyzval Jihoiráčany (šíity) k povstání proti Saddámovi a pak je nechal napospas Saddámovým helikoptérám – letadla měl Saddám zakázána) a bylo jasné, že bude slabým prezidentem už i předtím, než se jím stal. Bylo to dáno okolnostmi – ostatně po Reaganovi musel být nezbytně každý slabým následovníkem. Navíc chtěl být „mírovým prezidentem“ a byl přesvědčen, že osobními vztahy s lidmi jako Gorbačov lze dosáhnout více než trváním na principech. Bush nikdy nepochopil, že komunisté jako Gorbačov neuznávají principy elementární lidskosti, natož slušnosti – za vlády komunisty Gorbačova byli v Ázerbájdžánu a baltských státech lidé rozválcováváni tanky, zrovna tak jako v Číně na Tian-an-menském náměstí. To ale dnes nikdo rudému zločinci Gorbačovovi nepřipomíná, ani jeho spoluodpovědnost za okupaci ČSSR od roku 1968, ani že za vlády Gorbačova došlo k v SSSR k rozšíření vývoje a výroby biozbraní – najděte si v internetu zadáním "Ken Alibek" do vyhledávače).
„Bush created the impression that he cared more about his friend in Kremlin than about the principles of freedom and independence“ – Bush vyvolával dojem, že mu víc záleželo na jeho příteli v Kremlu než na principech svobody a nezávislosti. (Beschloss-Talbott)
Co mu tedy Kissinger navrhoval bylo dohodnout se s Gorbačovem, že výměnou za to, že Sovětský svaz povolí větší míru svobody (nikoliv ovšem úplně svobody) a částečnou demokracii ve východní Evropě a nezmasakruje-li obyvatelstvo vazalských států tak, jako to udělal Sovětský svaz v NDR v roce 1953, v Maďarsku v roce 1956 a v ČSSR 1968, se Spojené státy nebudou snažit východoevropské země zamerikanizovat a nebudou protestovat, když komunisté zůstanou de facto (i když třeba ne de iure) u moci.
18/12/1988 je tedy začátkem Sametového podrazu. Pak už to bylo zorganizováno velice rychle.
15/01/1989 přilétá do Moskvy Henry Kissinger a v kapse má „soukromý“ dopis stále ještě viceprezidenta Bushe pro Gorbačova s návrhem, jak to s tou východní Evropou zařídit.
16/01/1989 jsou Praze zatýkáni demonstranti vzpomínající upálení Jana Palacha. Je zatčeno celkem 800 lidí. Tentýž den se Kissinger v Kremlu potkává s Gorbačovovým spolupracovníkem Alexandrem Jakovlevem, který napřed vyzvídá, o co vlastně Henrymu jde, před tím než bude „připuštěn“ ke Gorbačovovi. Kissinger vysvětluje Jakovlevovi, proč jednání o východní Evropě musí zůstat tajná: „American public opinion would never allow the U.S. government to explicitly accept the need for Eastern Europe to remain under Soviet domination – Americké veřejné mínění by nikdy nepřipustilo, aby americká vláda otevřeně přijala potřebu východní Evropy zůstat pod sovětskou kontrolou.“ A o to právě šlo: že východní Evropa zůstane pod exkomunistickou kontrolou.
O dva dny později, ve středu 18/01/1989 je Kissinger přijat v Kremlu Gorbačovem, za přítomnosti pouze tlumočníka a Anatolije Dobrynina, který byl předtím 23 let velvyslancem v USA, nyní poradce Gorbačova. Kissinger předal Bushův dopis a Gorbačov je nesmírně polichocen skutečností, že mu americký prezident píše už týden předtím, než může oficiálně psát na hlavičkovém papíře Bílého domu jako prezident.
Gorbačov se poradil s dvěma spolupracovníky. První byl Anatolij Černjajev, komunistický aparátčík, se kterým se znal od padesátých let. Černjajev vyjádřil úžas nad tím, že jim Bush východní Evropu předhazuje jako neohlodanou kost a podivil se „jistému rozporu: Bush slibuje kontinuitu, ale navrhuje, že by mohl změnit americkou politiku – certain contradiction: Bush promised continuity, yet suggested that he might change American policy“. Ale, to je přece báječné!
Druhým byl Gorbačovův asistent pro východní Evropu, Georgij Šachnazarov, který Gorbačovovi doporučil, aby Kissingerův plán bral všemi deseti. A tak dva lidé, o kterých lidé v Československu asi nikdy neslyšeli, Černjajev a Šachnazarov, rozhodli o komunistické dominanci nad východní Evropou i v dalším miléniu.
Další důležitá a související datumy a události:
20/01/1989 George Bush nastupuje do funkce prezidenta USA.
28/01/1989 Kissinger přijíždí do Bílého domu a informuje Bushe, Bakera a Scowcrofta o svých jednáních Gorbačovem, Bakerovi se to celé příliš nelíbí a žádá o názor své dva experty na východní Evropu, kterými jsou Rozanne Ridgway a Thomas Simons. Oba dva Kissingerův plán odsoudí jako zcela špatný, scestný a nemorální. Oba jsou vzápětí přehlasováni Dennisem Rossem, který má za to, že jednání s Gorbačovem o východní Evropě je „common sense“. Tehdy ještě nikdo netušil, jak nám jednou Dennis Ross vyroste.
Další osobou v téhle akci zapojenou, kterou tehdy nikdo neznal (a dneska ano), byla Scowcroftova asistentka jménem Condoleeza Rice, která sice tehdy nerozhodovala, ale jako expertka na Československo a Rusko (studovala u ex-českých profesorů Korbela a Broma) připravovala „možná scenária“.
07/03/1989 Během soukromého setkání v paláci Hofburg ve Vídni se sovětským komunistickým ministrem zahraničí Eduardem Ševarnadze říká James Baker: „We really hope that you succeed – Opravdu doufáme, že uspějete“.
25/10/1989 Gorbačov v Helsinkách oznamuje to, co později mluvčí ministerstva zahraničí Gerasimov nazval Sinatra doctrine: Sovětský svaz dovolí svým vazalským státům „do it their way – dělat si to jak chtějí“, což značně připomíná Brežněvův výrok „eto vaše dělo! – to je vaše věc“.
09/11/1989 Berlínská zeď je otevřena a Bush není příliš potěšen: „I am not going to dance on the wall – Nepůjdu na tu zdi tančit“, protože se bojí, že to popudí Gorbačova.
2 – 3/12/1989 Malta Summit. Bush a Gorbačov dosahují shody (tajné) o baltských státech i o východní Evropě všeobecně: Gorbačov slibuje, že nepoteče krev a Bush slibuje, že mu v tom případě nebude dělat problémy („not to create big problems for you“), ať si to tam tedy zařídí, jak chce. Zápisy z druhého dne rozhovoru na Maltě jsou jen dalším potvrzením závěru Miroslava Dolejšího. Nepodepsali žádnou veřejně dostupnou dohodu, ale z dějin víme, že i dohody mohou být neveřejné a že i veřejně přístupné dohody mohou mít tajné dodatky. Navíc je zvykem mezinárodní dohody dodržovat podle hesla pacta sunt servanda (dohody se dodržují, jak říkali už staří Římané) téměř všude, kromě Česka. Na Maltě dne 02/12/1989 jednali George Bush a Michail Gorbačov za přítomnosti ministrů zahraničí Eduarda Ševardnadze a Jamese Bakera a amerického poradce pro národní bezpečnost Brenta Scowcrofta. Přitom padly následující klíčové výroky:
George Bush: „I hope you noticed that while the changes in Eastern Europe have been going on, the United States has not engaged in condescending declarations aimed at damaging the Soviet Union. There are people in the United States who accuse me of being too cautious. It is true I am a prudent man, but I am not a coward, and my administration will seek to avoid doing anything that would damage your position in the world. But I was insistently advised to do something of that sort – to climb the Berlin Wall and to make broad declarations. My administration, however, is avoiding these steps, we are in favor of reserved behavior. – Doufám, že jste si všiml, že během probíhajících změn ve východní Evropě Spojené státy nevydaly žádná schvalující prohlášení namířená k poškození Sovětského svazu. Ve Spojených státech jsou lidé, obviňující mne z přílišné opatrnosti. Je pravda, že jsem uvážlivý člověk, ale nejsem zbabělec a má vláda se bude snažit vyhnout se čemukoliv, co by poškodilo vaše postavení ve světě. Bylo mi opakovaně doporučováno, že mám právě udělat něco takového jako třeba vylézt na berlínskou zeď a proslovit velké prohlášení. Má vláda se ale snaží takovýmto krokům vyhnout, dáváme přednost rezervovanému chování.“
Michail Gorbačov: „I welcome your words. I regard them as a manifestation of political will. It is important for me. – Vaše slova vítám. Považují je za výraz politické vůle. Je to pro mne důležité.“
Gorbačov to pochopil správné. Tak jako západní státníci v Mnichově a na Jaltě, tak George Bush znovu předhodil východní Evropu všeobecně (a oběti komunistů zvláště) napospas dravé exkomunistické zvěři, ještě rudé krví svých obětí.
Gorbačov pochopil, že žádná obdoba norimberských procesů se konat nebude a že exkomunisté budou moci pokračovat ve výkonu svojí ekonomické, manažerské, správní, právní a zákonodárné moci. Den na to, 03/12/1989, se Václav Havel v Praze setkává se dvěma důstojníky KGB v Mánesově ulici za přítomnosti svého přítele, kameramana a disidenta Stanislava Miloty a dovídá se, že bude dalším prezidentem ČSSR. Stanislav Milota tuto schůzku po dalších deseti letech potvrdil Lidovým novinám (čeští „historici“ nadále předstírají, že o tom nic nevědí). "Účastnil jsem se jedné takové jakoby tajné schůzky s KGB v jednom konspiračním bytě v Mánesově ulici," řekl Milota, který se jako jeho důvěrný přítel v Havlově nejtěsnější blízkosti pohyboval v týdnech po 17. listopadu a prvních pět měsíců roku 1990 působil jako vedoucí jeho prezidentského sekretariátu. 4. prosince 1989 tiskárna politické správy Pohraniční stráže dostala rozkaz tisknout plakáty "Havel na hrad." Bez souhlasu komunistů se v Česku neupekl ani rohlík. Plakáty "Havel na hrad" tisklo StB.
Zajímavou historkou je i ta o hádce Havla s komunistickým šéfem Československé televize. Citujeme doslova (původní autor nám není znám): „Tak dobře, ať je po tvém, ty svině." Těmito slovy ukončil 16. prosince 1989 hádku s budoucím prezidentem Václavem Havlem tehdejší šéf Československé televize Miroslav Pavel. O sporu píše v nedávno vydaném Havlové životopisu britský politolog John Keane a potvrzuje ji i Stanislav Milota. Oč se oba muži přeli? Havel v té době nebyl veřejnosti příliš známý a potřeboval se před volbou dostat do televize. Ředitel ČST Pavel mu však k jeho žádosti odvětil, že je nevýznamnou politickou osobnosti a rozhodně nedostane prostor v hlavní zpravodajské relaci. To Havla tak rozčílilo, že na Pavla křičel: "Jen počkejte, až se stanu prezidentem. … Dlouho nevydržíte. Zajistím, abychom se vás zbavili. Budete nikdo!". Pavel nakonec se slovy: "Tak dobře, ať je po tvém, ty svině." ustoupil. Havel se stal prezidentem, Pavel byl brzy vystřídán.
Po něm ovládnul československou televizi spolehlivější exkomunista Jiří Kantůrek, jehož žena, také soudružka, Eva Kantůrkova pak obsadila teplé místo na havloidním ministerstvu kultury, kde měla za poststranický úkol zamítat podpory nehavloidním spisovatelům a umělcům. V českém Kdo je kdo se soudružka Kantůrková svým členstvím v KSČ nepochlubila, ale v krátkém soukromém rozhovoru se ke své rodné straně bez váhání hrdě hlásila. Na otázku, co říká tomu, že nejvýznamnější moderní český básník, imunolog MUDr. Miroslav Holub (*13/09/1923), je řádně registrován v CRS jako agent "Rosťa", se exsoudružka Kantůrkova rozčílila: „Ale, co to říkáte za nesmysly, vždyť je to nás nejlepší básník!" Její výtok je klasickou ukázkou růžové babskoslovanské logiky: nejlepší nás básník nemůže být agent StB. V zápětí na to přiskočila poblíž poslouchající soudružka a odtáhla naší soudružku pryč od netaktního tazatele. Z titulu svojí funkce v havloidním minikultu pak s. Eva devótně vlezdoprdelisticky poděkovala SRN za přebohatý příspěvek k otevření domů zahraniční kultury v Havlistánu. Plivat na Němce to Češi rádi a okrádat je (i jako turisty) také, ale stát s nastavenou čepicí v ruce se Švejkové nestydí. Pro ty, kteří neznají zkratku CRS. Pod ní se skrývá Centrální registr svazků též známý jako Cibulkův registr svazků, který mu dodal David Eleder, plavec, který byl nalezen utopen v půl metru hluboké vodě – stěží náhoděnka náhoda, stala se mu nehoda.
Údajně poslední komunistický prezident ČSSR Gustáv Husák (jeden z vůdců Slovenského národního povstání, spolusoudruhy odsouzen na doživotí, vězněn v létech 1951 – 1960, tudíž přinejmenším dvakrát větší disident než Havel, navíc se potom Gusta ještě sbližoval s pracujícím lidem ve Sběrných surovinách n. p.) rezignoval až 10/12/1989. Zmínění dva důstojníci KGB, kteří byli permanentně umístěni v 1. správě StB, odcestovali spolu s dalšími čtyřmi KGBáky do Moskvy den před Vánocemi. Češi byli vždy poslušný národ, Rusům ke kontrole obyvatelstva stačilo pouhých šest svých lidí (a 17 tisíc zaměstnanců 1. správy StB). Kde asi dnes těch 17 tisíc dacanů pracuje? Všichni jsou soukromí podnikatelé s lesklými fialovými saky a pseudointelektuálsky prošedivělými bradkami jako má exkomunista soudruh Pithart, bývalý člen "organizace zločinné a zavrženíhodné", jak říká zákon č. 198/1993 Sb.?
To, že došlo k domluvě o ponechání exkomunistů v klidu a pokoji, se projevilo, když po pádu NDR Honeckerův nástupce Krenz byl odsouzen (k mírnému trestu a podle zákonů NDR) za spoluvinu na odstřelu lidí u berlínské zdi, se Gorbačov se nechal slyšet, že takové soudy jsou proti tomu, co bylo domluveno.
29/12/1989 Československý parlament, obsazený 100% komunisty a jejich pomahači, volí za prezidenta Václava Havla. Kohout snesl vejce.
03/10/1990 Východní a západní Německo se sjednocuje.
13/01/1990 „Krvavá neděle“ ve Vilniusu (Litva), patnáct zabitých Litevců
20/01/1990 „Krvavá neděle“ v Rize (Lotyšsko), sovětské „Černé barety“ zabíjejí čtyři Lotyšce.
25/10/1991 Gorbačov rezignuje a Sovětský svaz přestává existovat.