Jeho zhuštěné články volají především po české národní sebereflexi (proč jinak by se je namáhal psát, že?), jenže Čechů, kteří nejsou alespoň v zasutém koutku duše nacionalisté, je naprosté minimum. Není divu, protože každý civilizovaný národ má už dávno popsány systematicky své dějiny a to mnoha dějepisci, takže vědí, co jsou, odkud a kam směřují, jen Češi ne. Tak učinil jen Palacký (i když s bludy) a to pouze do nástupu Habsburků na český trůn. Že se české dějiny kryjí s německými téměř po celou dobu Svaté říše římské (národa německého), nikdo z obav před cz-národovci nevysloví. Od Palackého nikdo podrobně cz-dějiny nepopsal (Pekař napsal jen stručnou školskou učebnici), takže není se co divit tomu, že se cz-národ vidí ve zcela falešném světle nacionalistických mýtů, vychází z něčeho, co není pravda. České dějiny od roku 1620 do 1948 jsou dodnes naprostou většinou cz-historiografů záměrně falšovány. Pokud některá údobí nejsou, mlčí se o nich. Příklad: Němci se vyrovnali s érou národního socialismu (1933-45), kdežto Češi se svým národně socialistickým státem (1945-48) ani trochu. Vůbec se o to ani nepokusili. Zřejmě ve jménu zachování české národní neposkvrněnosti.
Třetí republika – národně socialistický stát 1945-1948
Tomáš Krystlík
Předehra
Ideová východiska poválečného státu vycházela z nekomunistického odboje. Jsou shrnuta v programu Za svobodu, který byl vypracován v létech 1939-41, a jehož autoři byli i Milada Horáková, Ludmila Jankovcová a Vladimír Krajina. Podle něj měl být kapitalismus nahrazen řádem „sociálně spravedlivějším a hospodářsky účelnějším“ a společnost by měla být uspořádána na „základě netřídním“, neboť „teprve demokracie hospodářská a sociální trvale upevní demokracii politickou a umožní státům vnitřní rovnováhu a vnější bezpečnost“. Autorům programu Za svobodu se druhá světová válka jevila jako „boj mravního a politického názoru demokratického… s fašismem a nacismem“. Potíž byla v tom, že k „demokratickému názoru“ podle nich patřil nejen socialismus, nýbrž „svým ideovým cílem“ i komunismus.
Ono pojetí vycházelo z negativní reflexe politiky 1. republiky. Edvard Beneš s těmito tezemi souhlasil a druhou světovou válku měl za „boj o nový sociální a hospodářský řád“ na evropském kontinentě. Věřil v evoluční syntézu „liberální demokracie“, která by měla sebrat „odvahu“ k reformám „ve smyslu omezení práv na soukromé vlastnictví a ve smyslu socializačním“, a sovětského socialismu, jenž překoná diktaturu proletariátu a vyvine se k „postupné svobodě politické, náboženské a duchovní vůbec“. S takovými představami byla nakročena podruhé cesta k čs. totalitnímu státu z vlastních ideových zdrojů; poprvé tomu tak bylo za tzv. druhé republiky 1938-1939.
Edvard Beneš byl také přesvědčen, že se SSSR přes svůj pakt s Hitlerem ze srpna 1939 nakonec připojí k protihitlerovské koalici a po válce mu připadne významná role v Evropě a že se v něm v nejbližších poválečných letech prosadí demokracie. Tak uvažoval člověk, který nechal za první republiky jako ministr zahraničí, později i jako prezident důsledně utajovat zprávy stálých československé mise (pak diplomatického zastoupení) ve SSSR o hladomorech, o sovětském teroru vůči vlastnímu obyvatelstvu. Vysvětlení schází. Buď byl agentem NKVD již v době předválečné (v silném podezření z téhož je Benešův intimus Zdeněk Fierlinger, u Beneše jde jen o domněnku podle zásady cui bono), nebo jeho mysl zcela ovládl obsedantní blud o brzké demokratizaci SSSR (v tom smyslu píše již v roce 1939, v době stalinského teroru /sic/) v kombinaci s obrovským osobním komplexem Mnichova. V obojím případě pro něj velmi neslavná vizitka.
Již na začátku roku 1939 uvažoval Beneš takto (ze záznamu Benešovy rozmluvy s kurýrem domácího odboje z ledna 1939): „Bude do střední Evropy mluvit Rusko…“ (Hitler) „nám pomůže k sousedství s Ruskem. Cíl po budoucích katastrofách musí být, aby v Užhorodu bylo Rusko… Prešov Rusku co nejblíže… hranice s Ruskem co nejdelší.“
Exilová vláda v Londýně vytyčila politiku odčinění Mnichova – Beneš mluvil o poválečné národní a sociální revoluci, o socializující nebo regulované demokracii – která měla tyto hlavní body:
1. obnova ČSR v hranicích z roku 1937 (Beneš zamlčel, že 28. 08. 1941 Podkarpatskou Rus přislíbil sovětskému vyslanci v Londýně Majskému slovy: „otázku Podkarpatské Rusi budeme mezi sebou řešit později a jistě se dohodneme.“ Nic jiného mu nezbývalo – nesměl relativizovat požadavek obnovy státu v původních hranicích předchozím odstoupením jeho části)
2. hlavním spojencem po válce se měl stát SSSR jako záruka před německou hrozbou
3. výstavba národního státu Čechů a Slováků – což zahrnovalo likvidaci národnostních menšin jejich vystěhování z republiky, nebo jejich přenárodnění
4. rozdělení majetku národnostních menšin sociálně slabým Čechům a Slovákům, znárodnění německých bank a německého průmyslu
5. odstranění politické roztříštěnosti redukcí počtu politických stran a zavedení regulace demokratického systému.
Beneš přijel v prosinci 1943 do Moskvy podepsat spojeneckou smlouvu se SSSR na dvacet let, setkal se s nejvyššími sovětskými státníky, dosáhl jejich souhlasu ve všech základních otázkách i v otázce poválečného odsunu německého a maďarského obyvatelstva en bloc zejména poté, když slíbil, že jejich zabavený majetek nebude rozdělen, nýbrž znárodněn. Beneš v Moskvě připustil, že je ochoten pod silným tlakem spojenců snížil počet odsunutých Němců na dva miliony. (Do konce války, zřejmě z nejistoty, jaké stanovisko zaujmou západní spojenci, několikrát počítal s menším rozsahem vyhnání než plošným, s odstoupením některých ryze německých pohraničních okresů zejména výběžků Německu, sestěhováním čs. Němců z vnitrozemí do pohraničí nebo za hranice a to bez územních kompenzací na úkor Německa, nebo s nimi.) Ve své verbální přizpůsobivosti zašel Beneš v Moskvě tak daleko, že vyhnání čs. národnostních menšin vylíčil jako součást poválečné „politické, hospodářské a sociální pětiletky“. Jak dalece mu byl vzorem Stalin, který škrtem pera vyháněl milionová etnika na východ, nevíme. Stalinovi Beneš tehdy osobně přislíbil Podkarpatskou Rus. V jediném, v čem u Stalina neuspěl, bylo potrestání Slováků, jako občanů státu válčícího na straně protivníka. Stalin to zamítl s tím, že žádný slovanský národ nesmí být potrestán.
Hned v prvních moskevských rozhovorech v prosinci 1943 při příležitosti podepsání smlouvy se SSSR se Beneš dožadoval koordinace evropské politiky se sovětskou a též nejužší hospodářské spolupráce mezi poválečnou ČSR a SSSR. Beneš Molotovovi předal memorandum o poválečné hospodářské spolupráci obou států a patrně také podepsal hospodářskou dohodu. (Pozn. autora článku: Všechny výše uvedené výrokové nejistoty jsou způsobeny faktem, že texty smluv podepsaných v Moskvě nebyly nikdy zveřejněny.) Podle ní mělo dojít nejen ke zvětšení objemu zahraničního obchodu mezi oběma státy, k převážné orientaci čs. exportu na SSSR, nýbrž i přizpůsobení struktury čs. hospodářství sovětským pětiletým plánům, ke stanovení pevného kursu mezi korunou a rublem, k výměně technického know-how, ke znárodnění klíčového průmyslu, bank a k plánovanému řízení hospodářství. Veškerý zbrojní průmysl prý přejde do rukou čs. státu a bude vyrábět pro potřeby obou armád, které mají dostávat zásadně stejné zbraně. Československo se prý bude podílet na obnově zničených oblastí SSSR.
Beneš zůstával hluchý k hlasům západních i některých čs. exilových politiků, kteří ho varovali před příklonem k Moskvě a kteří nevěřili, že SSSR nebude zasahovat do čs. vnitřní politiky. Námitky zavrhoval poukazem na své přesvědčení, že sovětský režim se zdemokratizuje a SSSR opustí svůj program vyvolání evropské bolševické revoluce. V jeho představách se měl sovětský zájem v poválečné Evropě omezit na vytvoření pásu sousedních států, které by měly vlády nakloněné SSSR. Přece sovětští státníci mu slíbili, ústně i smluvně, nevměšování se do vnitřních záležitostí státu!
Beneš se také poprvé od svého odjezdu z ČSR setkal s vedoucími politiky KSČ dlícími v Moskvě – Gottwaldem, Švermou, Kopeckým, Slánským. Komunisté měli připraveny přesně formulované návrhy na uspořádání poválečné republiky. Beneš s nimi souhlasil a už tehdy přiznal KSČ pozici nejsilnější strany bezprostředně po válce (sic), včetně práva obsadit posty ministerského předsedy a důležitých ministerských resortů. (Vesměs zbytečné ústupky. Zde opět naléhavě vyvstává důvod, proč tak Beneš činil.) Komunisté značně povzbuzeni svým úspěchem začali formovat tzv. socialistický blok, složený s národních socialistů, sociálních demokratů a komunistů, aby mohli lépe vykonávat tlak vůči londýnské vládě, ale hlavně k posílení svých poválečných pozic v republice.
Podle Benešových slov se SSSR od doby jeho první návštěvy v roce 1935 velmi změnil. Pokládat rozpuštění Kominterny, nový postoj k náboženství (pozn. autora článku: velká tolerantnost vůči pravoslaví vlivem válečných potřeb), spolupráci se Západem a proslovanskou politiku za pouhou taktiku, by bylo chybné. Z války podle něj vzejde SSSR jako stát, který si sice uchová svůj hospodářský a sociální systém, avšak politicky se vyvine v „novou lidovou demokracii“. Bude stát v čele Slovanů a vymůže si nové postavení ve světě. Sovětský a československý systém se budou sbližovat (sic). Pasáž spojenecké smlouvy o nevměšování do vnitřních záležitostí navzdory lživé propagandě Němců a zrádců dokazuje, že SSSR respektuje nezávislost malých národů a států a přeje si silné Československo, silné Polsko a silnou Jugoslávii, jakož i samostatné Rakousko, Rumunsko, Bulharsko, Maďarsko a Finsko. Těmito slovy to vysvětloval po svém návratu z Moskvy britskému ministerstvu zahraničí. Také Hubert Ripka, náměstek ministra zahraničí prohlašoval, že smlouva ukazuje, že SSSR nechce střední Evropu bolševizovat.
Postoje USA
Američané byli velmi nedůvěřiví vůči politice londýnské exilové vlády. Hned po podepsání československo-sovětské smlouvy nevylučovali, že Československo spolupracuje se SSSR, napomáhá mu vytvářet sféru vlivu v Evropě a je mu zavázáno mnohem více, než je známo. Ke konci války byli mnozí Američané přesvědčeni, že Československo už podlehlo vlivu SSSR a komunismu. Přesto ale Spojené státy v prvních poválečných měsících prosazovaly v ČSR svůj hospodářský a kulturní vliv. Mezníkem byla zřejmě mírová konference v Paříži v létě 1946, která odhalila diametrálně rozdílné zájmy „východních“ a „západních“států. Čechoslováci tam totiž systematicky oponovali americkým návrhům a ostentativně hlasovali se SSSR. V čs. tisku dosáhly protiamerické výpady takového rozsahu a intenzity, že americký velvyslanec Steinhardt se cítil v září 1946 nucen oficiálně si stěžovat čs. ministerstvu zahraničních věcí. Rostoucí napětí mezi ČSR a západními velmocemi konstatoval nejen ministr zahraničí Masaryk a jeho náměstek Clementis, nýbrž i Beneš, když v polovině srpna 1946 hovořil o existenci dvou bloků v Evropě. Československo se o zhoršení vztahů se Západem zasloužilo zejména divokým odsunem německého obyvatelstva. Přes zdrženlivý postoj západních mocností organizovala čs. vláda „divoké“ vysídlovací akce mezi červnem a srpnem 1945 zcela jednostranně a v koordinaci se Sovětským svazem. (Pozn. autora článku: pro rozsáhlost tématu bude vyhnání německého obyvatelstva zpracováno jinde.) Tím ČSR zcela zpochybnila princip, který Beneš během války označoval za základní podmínku úspěšného řešení německého problému, totiž „upřímnou a loajální spolupráci všech členských států koalice i po porážce Německa“. Jak se lidově říká: neviděla si do úst. Praha se tím v očích Západu sama vmanévrovala do role poslušného Stalinova komplice při uskutečňování jeho nepříliš průhledných mocenských plánů ve střední Evropě. Není divu, že USA ztratily zájem pomocí svých úvěrů financovat sovětskou kontrolu nad Československem.
Vezmeme-li to z jiného hlediska, tak na poválečný vývoj v Evropě měla významný vliv politika odkladu (postponement), kterou praktikovaly jak USA, tak do jisté míry i Velká Británie. Byla to zásada nejednat o mírovém uspořádání během války, ale až při mírových jednáních. Měla své opodstatnění v tom, že zabraňovala možným konfliktům mezi spojenci v době války, ale také dvě nevýhody. Zneklidňovala malé spojenecké státy, které si přály mít určité záruky ohledně poválečného uspořádání a tedy případného splnění svých válečných cílů, a přispěla k tomu, že Spojené státy propásly v letech 1941 a 1942 vhodnou chvíli se dohodnout se SSSR o politickém poválečném uspořádání v Evropě v době, kdy Sovětský svaz byl ve velmi kritické vojenské situaci. Po obratu ve válce po bitvě u Stalingradu museli Američané již jen přihlížet, jak Stalin politiku odkladu zcela ignoruje a upevňuje svou politickou pozici ve střední Evropě. Existují názory, že od tohoto okamžiku bylo rozhodnuto o osudu Československa – vše, co se potom odehrálo bylo prý již v režii SSSR.
Národně frontovní systém
O komunistickém návrhu vládního programu se diskutovalo od 22. do 28. března 1945 za účasti pěti komunistů, čtyř sociálních demokratů a národních socialistů, dvou lidovců. Mezi těmito účastníky byli dva členové londýnské exilové vlády. Původní, komunistický návrh byl s nepodstatnými změnami přijat, jiný předložen nebyl. (Proč nebyl připraven jiný návrh? Zde opět naléhavě vyvstává otázka po Benešově roli, zda to bylo ovlivněno Benešovými posedlostí, komplexem a bludy, nebo zda někdo ze zákulisí řídil jeho kroky.) Jediný spor byl o poválečném postavení Slovenska, kde komunisté prosazovali rozsáhlou politickou autonomii, kdežto národní socialisté a lidovci v autonomii spatřovali ohrožení národní jednoty. Nakonec ustoupili a podvolili se přání KSČ. (Návrhy slovenských komunistů o připojení Slovenska ke SSSR zpacifikovala KSČ už předtím.) Zástupci nekomunistických stran se báli, že by komunisté mohli nakonec jednat i bez jejich stran, navíc byli přesvědčeni o účelnosti či nezbytnosti hlubokých strukturálních změn v poválečném státě. Komunistům tehdy vyšel záměr s oním socialistickým blokem, mimo něj byla jen strana lidová. Delegace Slovenské národní rady jednala odděleně a byla přizvána k diskusi jen k otázkám týkajícím se Slovenska. Klasická ukázka taktiky „rozděl a panuj“.
Není se třeba divit tomu, jak mohl návrh vládního programu komunistům tak hladce projít. Stačí si přečíst programové prohlášení národních socialistů v londýnském exilu, ve kterém k nejdůležitějším poválečným vnitropolitickým změnám řadili přípravu „zespolečenštění“ (znárodnění) „dolů, obchodu s uhlím, hutnického a těžkého průmyslu, bank a lázní“. Sociální demokraté žádali „rychlé vytvoření jednotné socialistické strany Československa, která jako jediná může garantovat, že naše nová republika bude republikou socialistickou“. Že by tuto „sjednocenou“ stranu ovládli komunisté, je jaksi nenapadlo – pozdější to příklad sloučení ČSSD a KSČ nebo východoněmecké SED. O nezbytnosti úzkého a trvalého spojenectví se SSSR žádná připuštěná politická strana Národní fronty nepochybovala.
Ve spojitosti s uvedenými zásadami politiky odčinění Mnichova se poválečná republika koncipovala jako nacionálně socialistický stát zcela obdobný Německu (čs. politiky ona podobnost nenapadla, pokud napadla, tak mlčeli) a hned se jím po válce stala. Podobnost poválečné ČSR s národně socialistickým Německem je ohromující s dvěma rozdíly: cizím parazitujícím tělesem na těle národa nebyli židé jako rasa, nýbrž národnostní menšiny – Sudetoněmci, Maďaři a Poláci; formálně sice existovalo ve státě více politických stran než jedna, musely však táhnout za jeden provaz, protože pod hrozbou rozpuštění nesměly se dostat do opozice (viz níže popsaný mechanismus Národní fronty). I koncentrační tábory se promptně zřídily, ve značné míře se etablovalo bezpráví, krutosti a mučení převážně nevinných lidí, taktéž územní nároky na úkor cizích států byly vzneseny. Československé konečné řešení nespočívalo ve vyhlazení, nýbrž v plošném vyhnání bývalých spoluobčanů za hranice doprovázené desetitisícovkami mrtvol.
Nejdůležitější odchylky od předválečného systému byly dvě. Zřizovalo se předsednictvo vlády, které tvořil předseda vlády a pět jeho náměstků – zástupců stran Národní fronty. Komunisté předpokládali, že jimi budou předsedové jednotlivých stran. Byla to tedy legalizovaná obdoba nedemokratické předválečné Pětky. Předsednictvo bylo koncipováno jako výkonný orgán vlády, především však jako vrcholný politický orgán státu. Předsednictvo vlády, stejně jako onehdy Pětka, rozhodovalo o všech důležitých politických otázkách vlády i státu a via facti stálo nad parlamentem.
Druhou bylo zřízení Národní fronty, kterou tvořily připuštěné strany a která byla současně jejich nadřazenou institucí. Jak známo, byly zakázány všechny další předválečné politické strany, zejména dvě nejvlivnější – v Česku agrární a na Slovensku ľudová. Nejhorší ovšem bylo, že zřízená Národní fronta sama rozhodovala i o připouštění nových politických stran. (Teprve na základě svolení NF připustil novou stranu ministr vnitra.) Základní podmínkou povolení byl souhlas s politikou NF, tj. s programem vlády. Ergo, opoziční strany, legální opozice proti vládě nemohly vůbec vzniknout. Dále: každá strana, která by odešla z vlády nebo byla z ní vyloučena, ztrácela automaticky členství v NF a ministr vnitra by ji byl povinen rozpustit. Přesto se čeští historici i publicisté dodnes snaží tvrdit, že se jednalo o demokratický stát. Může být stát demokratický, když v něm nesmí vzniknout opoziční politická strana nebo stávající přejít do opozice?
Komunisté se snažili rozšířit závaznost rozhodnutí NF na co nejširší okruh otázek a oblastí týkajících se státu. Proto jí předkládali všechna rozhodnutí vlády a její návrhy zákonů a považovali za samozřejmost, že všichni poslanci je odhlasují v podobě, v jaké byly předloženy. Pokud by poslanci chtěli vyjádřit nějakému ministru svou nedůvěru nebo hlasovat proti jeho exposé v parlamentu, bylo by to kvalifikováno jako projev nedůvěry celé vládě. Některé oblasti prohlásila NF za tabu a zakázala jejich kritiku nejen svým stranám, nýbrž i tisku a společenským organizacím. Byly to zejména: vztah k SSSR, k jeho vnitřní i zahraniční politice, znárodnění průmyslu, vládní program, projevy a činnost prezidenta.
Výsledkem bylo, že vláda se sice formálně zodpovídala parlamentu, fakticky ale Národní frontě – tedy sama sobě (teoreticky vedoucím funkcionářům vládních stran v případě, kdyby nebyli členy vlády). Tím byla demokracie zcela suspendována. Taktickým rozdělením komunistické strany na českou a slovenskou byli komunisté nejsilnější stranou již v první poválečné vládě.
Poválečná realita
Londýnská vláda předpokládala, že na osvobozená území se přesune vrchní velitelství čs. ozbrojených sil v čele s ministrem obrany Sergejem Ingrem. SSSR vyslovil generálu Ingrovi nedůvěru. Beneš se podvolil, vyhodil Ingra a Františka Moravce a nakonec jmenoval ministrem obrany Ludvíka Svobodu, bývalého učitele maďarštiny ve vojenské akademii, agenta NKVD a kryptokomunistu.
Okamžitě se skončením války se prudce vzedmul český nacionalismus, místně proti Polákům, na celém území Česka proti Němcům. Na Slovensku se vyhrocoval nacionalismus proti Maďarům. Český nacionalismus posiloval enormně národní hrdost (Na co, proboha? Na skloněné šíje za protektorátu?) a ústil v neoblomné přesvědčení a vědomí o velmi významném, ba historickém poslání českého národa v Evropě (sic). Podobná přesvědčení panovala i mezi světovými válkami, jsou v poněkud mírnější formě přítomny dodnes, např. v ve velmi rozšířeném pocitu, že Česko je středobodem světa.
Předseda národně socialistické strany Petr Zenkl prohlašoval: „Základ národního socialismu spatřuji v harmonickém spojení nacionalismu, socialismu a demokracie“. Prezident Beneš: „Jsme Slované a jsme sousedi SSSR, převážně slovanského státu. Je přirozené, že jeho socialistická struktura má na nás vliv.“ Církve považovaly socialismus za realizaci Kristových ideálů. Pro katolickou církev byl socialismus jako idea nepřijatelný, leč „jako praxe ovšem může být nejen přijatelný, nýbrž i vítaný“. Z dobového tisku: „TGM už není mezi námi, ale jeho socialistický idealismus… uskutečňuje s ruskou pomocí jeho nejlepší žák E. Beneš. To bude pravý národní socialismus československý.“
Nejdůležitější změnou bylo rozsáhlé znárodnění bank, průmyslu a pojišťoven. KSČ ve svém návrhu vládního programu se znárodněním nepočítala. „Zaskočil“ je sociální demokrat z pravého křídla Václav Majer, který v diskusi navrhl a prosadil dodatek: „Postavit celý peněžní a úvěrový systém, klíčové podniky průmyslové, pojišťovnictví, přírodní a energetické zdroje pod všeobecné státní vedení…“ Sice to neznamenalo doslovně vyvlastnění, ale členové vlády s ním v různé míře počítali. KSČ se ještě počátkem července znárodnění bránila. S přípravou znárodnění začal vstřícně sociálně demokratický ministr průmyslu Bohumil Laušman. 3. července 1945 doporučil Beneš Gottwaldovi, obávaje se sporů v parlamentu a politické krize, aby připravil dekrety o znárodnění, které by podepsal ještě před svoláním prozatímního parlamentu. Komunisté se chopili příležitosti a se sociálními demokraty vypracovali návrhy na tak rozsáhlé znárodnění, které nepředpokládal ani prezident, ani jejich vládní partneři. Vláda přes různé výhrady dekrety schválila, prezident je podepsal. Do znárodnění spadalo 60% veškeré průmyslové výroby. Znárodněný sektor představoval nový prvek v ekonomice. Největší ekonomickou silou se stal stát, tedy vláda, ve které měly naprostou převahu levicové strany. Již v květnu 1945 začala pozemková reforma. Vyvlastněno bylo 2946 tisíc ha půdy, z toho dostalo něco přes 303 tisíc rolníků 1220 tisíc ha. Nejvíce konfiskované půdy, 1995 tisíc ha, bylo v pohraničí.
Západ byl rozsahem čs. znárodnění v říjnu 1945 zaskočen. Američanům ani Britům se přes enormní úsilí nepodařilo dosáhnout, aby majetek jejich občanů a společností znárodněn nebyl. Čs. vláda nebyla schopna včas rozhodnout ani o pravidlech odškodnění za jejich majetek, a když tak konečně učinila, nebyli Američané ani Britové spokojeni s okruhem odškodňovaných osob.
Prezident Beneš si vymezil ve vnitropolitické oblasti roli nejvyššího státního úředníka nestranného a nestranického. Respektoval stanoviska vlády a NF, pokud se s nimi dostal ve vnitropolitických záležitostech do sporu, ustoupil, vláda zase mu naslouchala v otázkách zahraničně politických a řídila se jeho názory a náměty. To mu nebránilo, aby svými projevy značně vyostřoval nálady proti čs. Němcům.
Během deseti měsíců po válce vzrostl počet členů KSČ v českých zemích na milion a na Slovensku na 120 tisíc. KSČ se nesla na vlně vzedmutého českého šovinismu, vydávali se za stranu národní stojící v čele bojovníků za národní zájmy a demokracii, bránili se, aby byli považováni za „levici národa“. Měli to snadné, v jejich prospěch mluvilo i proslovanské a proruské cítění velké části českého obyvatelstva. Mnoho lidí se octlo v KSČ jen proto, že v ní spatřovali obdivovatelku SSSR. Další vábila mocenská pozice KSČ: strana poskytovala svým členů nejrůznější výhodná místa a funkce, výhodné příděly v rámci pozemkové reformy a ze zabraného majetku a různá jiná privilegia.
Masový nábor do KSČ přinesl, jak se ukázalo v předsjezdových diskusích na jaře 1946, názorovou pestrost členské základny. Komunistické vedení ale z taktických důvodů tolerovalo ve straně i odpůrce diktatury proletariátu, obdivovatele prezidenta Beneše, zastánce kombinace křesťanství a komunismu, i když to odporovalo ideologii strany. Soustředilo se ale účelově na ideologickou čistotu funkcionářů KSČ.
Volby v českých zemích v květnu 1946 vyhrála KSČ (40,2 % hlasů) před národními socialisty (23,6 % hlasů), na Slovensku zvítězila Demokratická strana (62 %) před KSS (30,37 %). Jako jediný národ z pozdějšího sovětského bloku si Češi v relativně svobodných volbách zvolili dobrovolně komunisty.
V březnu 1947 začaly vnějšně politické změny. USA v rámci Trumanovy doktríny poskytly pomoc Turecku a Řecku, na jaře byli komunisté vytlačeni z francouzské a italské vlády. Hlavní změnu vyvolal tzv. Marshallův plán hospodářské pomoci evropským zemím. V Marshallově plánu na poválečnou obnovu viděla Moskva potvrzení, že USA se budou angažovat v Evropě a zaplní mocenské vakuum vzniklé oslabením Velké Británie a Francie, kam Moskva hodlala mocensky expandovat. Bylo jasné, že v západní Evropě podlehne Spojeným státům, protože není schopna sama obdobnou hospodářskou pomoc poskytnout. Sověti dostali dojem, že je USA chtějí připravit o vítězný podíl z 2. světové války, tj. zúžit jejich mocenskou sféru v Evropě a že se chytají na další světový konflikt s využitím západních okupačních zón. Východisko viděli v přeměně států ve své dosavadní sféře vlivu na blok států s komunistickým režimem jako předpokladem pro přímé řízení oněch států z Moskvy. Zároveň skončili s rozlišováním oněch států na slovanské, neslovanské, poražené, vítězné.
ČSR ale hodlala Marshallův plán přijmout. V červenci 1947 označil Stalin čs. vládní delegaci v Moskvě Marshallův plán jako „ pokus o izolaci SSSR“, československou účast v něm za „čin namířený proti SSSR“, a že na přijetí nebo nepřijetí Marshallova plánu „závisí sovětsko- československé přátelství“. Čs. účast na konferenci o Marshallově plánu v Paříži „by ani sovětská veřejnost, ani sovětská vláda nesnesly“. A bylo po československé participaci na americkém plánu poválečné obnovy. Odmítnutí Marshallova plánu interpretovali Američané jako důkaz, že Československo je v rukách SSSR a KSČ.
Představitelé čs. nekomunistických stran významnou změnu v mezinárodní situaci nezaregistrovali, nebo si ji neuvědomili v dostatečném rozsahu. To se týká také průběhu pozdějšího převzetí moci komunisty. Svědčí o tom i jejich memoáry vydané v exilu, které dokazují, že ani po letech realitu nepochopili. Komunističtí funkcionáři naopak onu změnu rychle vstřebali – sovětští soudruzi ji jim promptně objasnili. Nekomunistické čs. strany nepostřehly, že spojenectví ČSR se SSSR dostává nový obsah – stále je sice chrání před Německem, ale je čím dál více namířeno proti USA a jejím západním spojencům. KSČ po ustavení Informbyra v září 1947 zahájila systematické tažení proti „americkému imperialismu a jeho spojencům“, „americkému plánu na obnovu německého imperialismu“. V druhé polovině roku 1947 se nekomunistické strany pokusily vyvážit jednostrannou orientaci na SSSR spojeneckou smlouvou s Francií. Stačil jediný Stalinův dopis Benešovi a bylo po ní.
Hlavním motivem neochvějného spojenectví se SSSR byl u nekomunistických stran doslova pudový strach z budoucího německého nebezpečí. Ministr spravedlnosti, národní socialista Prokop Drtina ještě 24. února 1948 (sic) opakoval, že „nejdůležitější záruka bezpečnosti a nejpevnější jistota spočívá v úzké spolupráci se SSSR.“
Přísně vzato měly nekomunistické strany po změně výše uvedených mezinárodních podmínek jen dvě alternativy: distancovat se od politiky SSSR za cenu střetu s KSČ a eventuální své porážky, nebo ve spojenectví s ním pokračovat, což znamenalo mu umožnit formování jeho mocenského bloku. Jakou cestu zvolili, je jasné – hlas Mnichova byl rozhodující a jejich vypjatý český šovinismus jim nedovolil nejen se distancovat od politiky SSSR, nýbrž i dohlédnout důsledky spojenectví s ním.
Koncem srpna 1947 předložil Rudolf Slánský plán pro případ vyvolané politické krize nekomunistickými stranami a snaze o možné ustavení úřednické vlády. KSČ by odpověděla generální stávkou a vytvořením úřednické vlády z úředníků-komunistů a odborářů. Navrhl podchytit „levicové“ členy a hlavně funkcionáře nekomunistických stran, sympatizantů KSČ (vyjma již stávajících kryptokomunistů v nich) do zvláštní kartotéky k pozdějšímu využití, kalkulovalo se, že by mohli převzít ve vlastních stranách s kryptokomunisty vedení a zbavit se tzv. reakčního křídla. Funkcionáři nekomunistických stran byli získáni ke spolupráci s KSČ různě. Jedni již před válkou chtěli přestoupit ke komunistům, ale KSČ je poslala v roce 1945 do nekomunistických stran – někteří z nich byli registrováni jako tajní členové KSČ. Na druhé měli kompromitující materiály o jejich spolupráci s okupační mocí za války, zachránili je před trestním řízením a zavázali si je ke spolupráci. Třetí se dostali do rozporu s vlastní stranou, čtvrtí upřímně věřili komunistům, jejich proklamacím, „vlasteneckým“ záměrům a podobně. V listopadu 1947 se KSČ rozhodla ony „levicové“ funkcionáře z nekomunistických stran zařadit na svou kandidátní listinu v příštích volbách.
Znárodněný průmysl se sice v roce 1947 už přibližoval objemem své výroby předválečnému stavu, ale výrobní náklady zůstávaly velmi vysoké. Snižovala se konkurenceschopnost na mezinárodním trhu a ve srovnání s ostatními státy klesalo i tempo rozvoje průmyslu. Obdobná bolest jako před válkou, tentokrát za odlišných podmínek – s relativně velmi zmodernizovaným průmyslem Němci během protektorátu. Projevily se důsledky odsunu německého obyvatelstva – zaostávaly zejména obory jako strojírenství (sic) a textilní průmysl, kde se snížil vývoz natolik, že nekryl ani náklady na nákup surovin pro ně. K tomu všemu skončily dva roky trvající dodávky strojů a surovin od UNRRA. Státu začaly chybět devizy. Čeští zemědělci nebyli tak výkonní jako čs. Němci, navíc chyběly německé pracovní síly, a tedy 300 tisíc hektarů zůstalo v roce 1947 neobděláno, což představovalo ztrátu minimálně 24 tisíc vagónů obilí.
Komunisté najednou viděli, že rozdali všechno, co zabrali, a přitom ani zdaleka neuspokojili vrstvy společnosti potřebné pro revoluční změnu. Nejnižší vrstvy z toho profitovavší se začaly obávat, že hospodářské potíže je připraví o dosud vytvořený zisk. Nepravidelnosti v zásobování i základními potravinami rostly. Nejvíce postihl pokles životní úrovně úředníky a inteligenci, museli se spokojit s úrovní o mnoho nižší než za doby předválečné a protektorátu. Od léta 1947, kdy mohutně vzrost zájem SSSR o poměry v Československu, začalo u komunistických funkcionářů převažovat přesvědčení, že jejich strana příští volby zřejmě nevyhraje.
Události kolem tzv. Vítězného února jsou českým čtenářům dostatečně známé. Podotkněme jen, že odstupující ministři tří nekomunistických stran nedovedli počítat. Aby vláda padla, bylo podle ústavy potřeba demise nadpoloviční většiny ministrů. Vláda měla 26 členů, demitovalo 12. Navíc špatně odhadli Beneše. Jakmile podali demisi, bylo řešení na něm. Museli přece vědět, že Beneš jako vrchní velitel v tomto sporu nepoužije armádu z obav, že by mohl vyvolat občanskou válku. Gottwald jednat se stranami odstoupivších ministrů odmítl, vládu doplnil. Během krize přišlo prezidentu 5327 rezolucí pro komunistické řešení vládní krize a jen 150 proti němu. 25. února 1948 v 11 hodin prezident bez protestu Gottwaldův návrh na doplnění vlády podepsal. V dubnu 1948 to Gottwald vylíčil takto: „On“ (Edvard Beneš) „má jednu dobrou stránku, že totiž ví, co je síla a dovede ji ocenit realisticky.“
Tím skončila druhá československá cesta k totalitnímu státu z vlastních ideových zdrojů – překazil ji Sovětský svaz a komunismus sovětského typu.
Literatura:
Beneš, Edvard: Demokracie dnes a zítra, London 1940
Brandes, Detlef: Großbritannien und seine osteuropäischen Alliierten 1939-1943. Die Regierungen Polens, der Tschechoslowakei un Jugoslawien im Londoner Exil vom Kriegsausbruch bis zur Konferenz von Teheran, Collegium Carolinum, München 1988 (česky: Exil v Londýně 1939- 1943, Karolinum, Praha 2003)
Kaplan, Karel: Nekrvavá revoluce, 68 Publishers, Toronto 1985
Kaplan, Karel: Poválečné Československo. Československo 1945-1948. Národy a hranice, Národní politika, München 1985
Kučera, Jaroslav: „Der Hai wird nie wieder so stark sein“. Tschechoslowakische Deutschlandpolitik 1945-1948, Hannah-Arendt-Institut für Totalitarismusforschung, Dresden 2001 (česky: „Žralok nebude nikdy tak silný“. Čs. zahraniční politika vůči Německu 1945-1948, Argo, Praha 2005)