Oficialne se to jmenovalo Betreuungsstelle Thalham, ve vesnicce Thalham, blizko mestecka St. Georgen u jezera Attersee, do Salzburgu (kam jsme potom casto jezdili) bylo odtamtud asi 60 km nebo tak nejak. Tato lecebna pro starsi a mentalne postizene pacienty mela volnych nekolik pavilonu a tak je zrejme nabidla rakouske vlade k ubytovani fluchtlingu. Pohyb tam byl vseobecne volny, zadne omezovani a tak jsme tam zili promichani s pacienty pod vedenim sefa, ktery se jmenoval Nagler a stareho sefdoktora, kteremu jsme rikali Mengele – ten ohyzdny cesky humor z nas tehdy jeste nevyprchal. Dnes by mi to k smichu uz nebylo. Tehdy ano. Omlouvam se.
Ze zajimavych pripadu mezi pacienty bylo nekolik tehdy uz postarsich byvalych vojaku nemecke Kriegsmarine, kteri slouzili na ponorkach a nejak jim z toho jeblo. A nebo starsi Madar s rakouskym obcanstvim, ktery ovsem zil vetsinu zivota v Rhodesii, kde vlastnil jatka. Pri prevzeti moci pracujicim lidem Rhodesie a premene prosperujici a bohate Rhodesie v hladove a AIDSem prosakle Zimbabwe byla jatka tohoto Madara pouzita k fyzicke likvidaci velkeho mnozstvi belosskeho obyvatelstva jeho mesta. Nebylo divu, ze mu z toho dlouhodobe nebylo dobre.
A ze jsme nebyli normalni Cesi, tak nas rekreace v blazinci prestala bavit hned druhy den a zacali jsme se shanet po praci. Prace se tak nejak dedila z fluchtlinga na fluchtlinga. Ja jsem tu svoji zdedil od Frantiska Brunackeho z Kosic, ktery emigroval s manzelkou a dvema dospelymi detmi a bratrem (taky s manzelkou a dvema velkymi detmi) a mluvili madarsky, takze vuci me nemeli predsudky jako by mel bezny Slovak. Jejich treti bratr byl tou dobou uz par roku v Jizni Africe a protoze tam videl ten des a hruzu, tak vsichni dohromady pak odesli do Australie.
Muj zamestnavatel byl majitel reklamni agentury a bydlel v Altmunsteru, ve svahu nad Traunsee, s vyhledem na Gmunden. Delal jsem mu zahradnika, sofera, poslicka a vsechno co potreboval delat a nechtelo se mu to delat samemu. Jeho dum byla tripatrova budova stylu "Swiss-Chalet", ktera mela ve sklepe saunu a bazen dvakrat tak velky nez byval v Prerove na Cerne. No ziral jsem na to, ale snazil jsem se tvarit se unyle. Vedle byla zahrada a na konci zahrady do ulice byla trojgaraz, ktera byla podsklepena a v tom sklepe bylo neco na zpusob atomoveho krytu – kompletni s nabytkem, palandami a vzduchotechnikou s filtrama. Muj posledni projekt pro nej byla stavba fontany a vodopadu s malym bazenkem uprostred obyvaku v druhem patre jeho domu. Trpajzlik tam nebyl. Myslim ze se mnou byl spokojen a platil mne dobre. Kdyz po par mesicich prisel dopis, ze odletame do Kanady, oznamil jsem mu to a navrhl, ze za sebe privedu nahradnika, nekoho, kdo po me ten job zdedi, tak jako ja jsem ho zdedil po Brunackem z Kosic. Jeli jsme tehdy spolu autem z Vocklabrucku do Gmundenu, kdyz jsem mu to sdelil.
Zatvaril se smutne, jako ze je mu to lito, ale okamzite mi popral hodne stesti za morem. "Ale prived nekoho, kdo je Cech!" rekl k memu navrhu, ze dovedu nahradu. "Proc Cech?" divil jsem se. "V Thalhamu jsou Madari, Rumuni, Polaci… proc to musi byt Cech?"
"Tschechen klauen nicht!" (Cesi nekradou!)- dostalo se mi prekvapive odpovedi. Pravda to byla, kradeni se v nasi generaci nevyskytovalo, byli jsme radi, ze jsme konecne pryc, ze mame praci, vsichni jsme stejne chteli nekam za more a nemeli jsme v umyslu si to tady pokazit. A tak jsem potom jako sveho nastupce dovedl Jarka Rebika, ktery dnes zije v Huntington Beach, California. Ten mel manzelku a dve dcery a penize byly potreba.
A tak jsem si na to vzpomel, jak se casy meni a jak ten Rakusan ani nevedel, jak moc se mylil. Prisla sametova revoluce a roky potom a slovo Cech se v Rakousku stalo synonynem zlodeje. Viden byla polepena napisy "Tschechen, klauen Sie bitte nicht!", "Cesi nekradte!", "Zachody jsou pro Cechy zdarma, kdyz ukazete pasport", hlavne nam tady neserte a nechcijte po ulicich, "Zaparkujte pred mestem a jedte tramvaji". Napisy nepomohly.
A podle nahore zmineneho clanku a pruzkumu, lepsi to neni a nebude.